O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu

To bylo ještě v době, kdy pejsek a kočička spolu hospodařili. Měli svůj malý domek u lesa a všechno chtěli dělat tak, jak to dělají lidé. Jenže zdaleka ne všechno dokázali. Měli malé, nešikovné tlapky, na nich polštářky a drápky, ale žádné lidské prsty. Ani do školy nechodili; ta byla pro děti, nikoli pro zvířátka.

V jejich domácnosti to podle toho také vypadalo: něco udělali dobře, něco se nepovedlo, a občas tam vládl nepořádek. Jednoho dne si všimli mimořádně špinavé podlahy. Pejsek dokonce ukazoval, jak si o ni umazal tlapky.

„Musíme tu podlahu umýt,“ prohlásila kočička. „Lidé přece takovou špinavou podlahu nemají. Také ji občas myjí.“ Pejsek neměl nic proti tomu, jen se zeptal, jak to provedou. Kočičce to připadalo snadné: on půjde pro vodu a ona zařídí zbytek.

Zatímco pejsek odešel s hrncem, kočička vytáhla ze svého kufříku kus mýdla, položila jej na stůl a šla do komory. Měla tam asi schovaný kousek uzené myši. Mezitím se pejsek vrátil s vodou a všiml si balíčku na stole. Rozbalil ho: uvnitř bylo cosi růžového.

„To bude něco dobrého,“ pomyslel si. S chutí si celý kus strčil do úst a začal kousat. Výsledek ovšem jeho očekávání neodpovídal. Když se kočička vrátila, slyšela podivné prskání. Pejsek měl plnou tlamu pěny a z očí mu tekly slzy.

Polekala se, co se mu děje a zda není nemocný. Pejsek jí vysvětlil, že našel něco na stole, považoval to za sýr nebo cukroví a snědl to. Jenže ho to strašně pálilo a dělala se mu v ústech pěna.

„Ty jsi ale hloupý! Vždyť to bylo mýdlo,“ zlobila se kočička. „A mýdlo je přece k mytí, ne k jídlu.“ Pejsek už chápal, proč ho ústa tolik pálí. Na kočiččinu radu se pořádně napil a vypil všechnu vodu. Pálení přestalo, pěna však zůstala. Utřel si proto čumák do trávy a vydal se znovu pro vodu. Kočička měla jednu korunu a šla koupit nové mýdlo.

„Tohle už nesním,“ oznámil pejsek po jejím návratu. Pořád ale neměli kartáč. Kočička na tuto potíž už myslela: pejskovy hrubé, naježené chlupy se přece kartáči podobají. Mohou tedy podlahu vydrhnout přímo pejskem. Souhlasil, a tak vzala mýdlo a hrnec vody, klekla na zem a vydrhla jím celou podlahu.

Podlaha byla mokrá, a navíc stále nebyla úplně čistá. Ještě ji potřebovali něčím suchým vytřít. Tentokrát přišel s řešením pejsek. On už byl promáčený, kdežto kočička dosud suchá; její jemné chloupky byly jako ten nejlepší ručník. Vzal ji tedy a vytřel podlahu kočičkou.

Konečně měli podlahu umytou a suchou. Sami však byli mokří a strašně špinaví. Pohlédli na sebe a řekli si, že takhle zůstat nemohou, jinak se jim každý vysměje. Musejí se vyprat, stejně jako se pere prádlo.

Nanosili vodu do nádoby na praní a připravili valchu, desku, po které se při praní drhne prádlo. Pejsek vlezl dovnitř a kočička ho začala prát. Drhla tak silně, že ji prosil, aby netlačila, jinak se mu snad nohy zamotají do sebe. Pak si místa vyměnili. Pejsek drhl stejně důkladně a kočička ho prosila, aby jí nevydřel díru do kožichu. Nakonec jeden druhého vyždímali.

Na sušení nachystali šňůry. Kočička navrhla, aby ji pejsek nejprve pověsil; až bude viset, sleze a pověsí zase jeho. Kolíčky nepotřebovali, protože se šňůry mohli držet drápky. Tak viseli oba dva a pěkně na ně svítilo slunce. Pejsek si pochvaloval, že brzy uschnou.

Sotva to dořekl, začalo pršet. „Zmokne nám prádlo! Musíme je sundat!“ vykřikli a honem seskočili ze šňůry, aby se schovali pod střechu. Brzy zase vyšlo slunce, a tak si šli prádlo pověsit znovu. Pejsek pověsil kočičku a ta potom jeho. Chvíli si libovali ve slunečním svitu, jenže opět přišel déšť. A tak střídavě viseli venku a utíkali domů, zatímco se déšť se sluncem střídaly až do večera.

Tehdy už byli docela suší. Rozhodli se dát suché prádlo do koše, a tak si do něj sami vlezli. Už se jim chtělo spát: usnuli a oba se v tom koši krásně vyspali až do rána.