O pejskovi a kočičce, jak si myli podlahu

Když pejsek a kočička spolu hospodařili, bydleli v malém domku u lesa a chtěli dělat všechno jako lidé. Jenže ne všechno uměli: místo rukou měli malé, nešikovné tlapky, bez lidských prstů, zato s drápky. Něco se jim povedlo, něco zase ne, a v jejich domácnosti proto býval také nepořádek.

Jednoho dne si všimli, že mají hodně špinavou podlahu. Pejsek ukazoval, jak se mu od ní umazaly tlapky. „Musíme ji umýt,“ rozhodla kočička. „Lidé přece podlahy také myjí.“ Pejsek souhlasil, ale chtěl vědět, jak to provedou. Kočička ho poslala pro vodu a slíbila, že obstará ostatní.

Vytáhla ze svého kufříku kus mýdla a položila ho na stůl. Pak odešla do komory. Pejsek se mezitím vrátil s hrncem vody. Uviděl na stole balíček, rozbalil ho a našel uvnitř něco růžového. Měl na to chuť, a tak si celý kousek strčil do úst a začal ho kousat.

Jenže chutnal podivně. Když se kočička vrátila, pejsek prskal, měl ústa plná pěny a oči plné slz. Polekala se, že snad onemocněl. Pejsek jí však vysvětlil, že snědl věc ze stolu, kterou pokládal za sýr nebo cukroví. Pálila ho v ústech a dělala pěnu.

„Vždyť to bylo mýdlo!“ zlobila se kočička. „Mýdlo je na mytí, ne k jídlu.“ Poradila mu, aby se pořádně napil. Pejsek vypil všechnu vodu, kterou přinesl, a pálení přestalo. Pěny měl ale pořád dost. Utřel si ji do trávy a musel jít znovu pro vodu. Kočička měla jednu korunu, za kterou koupila nové mýdlo.

Pejsek oznámil, že tohle už nesní. Stále však neměli kartáč. Kočička na to už myslela: pejsek měl hrubé chlupy jako kartáč, takže mohli podlahu vydrhnout jím. Vzala tedy mýdlo, vodu a pejska, klekla si na zem a pustila se do práce.

Podlaha byla mokrá a ještě nebyla úplně čistá. Potřebovali něco suchého na vytření. Tentokrát dostal nápad pejsek. Kočička měla měkké chloupky jako nejlepší ručník a na rozdíl od něj byla dosud suchá. Vzal ji a vytřel s ní celou podlahu.

Podlaha už byla umytá a suchá, zato oni byli mokří a strašně špinaví. „Takhle nemůžeme zůstat,“ řekli si. „Každý by se nám smál. Musíme se vyprat!“ Přinesli vodu a prali se jako prádlo. Nejdřív kočička drhla pejska na prací desce. Prosil ji, aby tolik netlačila, protože mu snad zamotá nohy. Potom pejsek pral kočičku. Ta se zase bála, že jí do kožichu vydře díru. Nakonec ze sebe navzájem vymačkali vodu.

Připravili šňůry, aby se usušili. Pejsek pověsil kočičku; když už visela, slezla dolů a pověsila jeho. Kolíčky nebyly potřeba, drželi se vlastními drápky. Slunce jim pěkně svítilo a pejsek se radoval, že brzy uschnou.

Sotva to řekl, začalo pršet. „Zmokne nám prádlo!“ volali oba, skočili ze šňůry a běželi pod střechu. Když déšť přestal, znovu se pověsili. Jenže zase přišel déšť, potom slunce, pak další déšť. A tak se věšeli a utíkali domů až do večera.

Konečně byli docela suší. „Prádlo máme suché, dáme ho do koše,“ rozhodli se a sami do koše vlezli. Už se jim chtělo spát. Usnuli tam a krásně se vyspali až do rána.