Jak našli panenku, která tence plakala

Celý den pršelo, všude bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven. Neměli co dělat, a tak si alespoň povídali. Pejsek poznamenal, že by také potřebovali nějaké hračky, jako mají děti. Za takového počasí by si s nimi mohli hrát.

Kočička namítla, že ona jich mnoho nepotřebuje. Stačí jí klubíčko nití, někdy dokonce jen kousek papíru. Zato zná děti, které mají hraček tolik, že už nevědí, co s nimi. Přestávají si s nimi hrát a nechávají je povalovat ve všech koutech.

„To od nich není hezké,“ bručel pejsek. „Vždyť je to škoda. Nedávají na ně pozor a pak je mají špinavé, rozbité a roztrhané.“

Kočička s ním souhlasila. Takových zničených hraček už viděla! Dětem, které si jich nedovedou vážit, by se podle ní ani žádné dávat neměly. Kdyby měli hračky pejskové a kočičky, určitě by s nimi zacházeli lépe. Pejsek připustil, že se najdou i nepořádní psi a kočky, ale těch je málo. Od dětí je nepořádnost horší, protože by přece měly mít víc rozumu než malá zvířátka. Tak spolu rozmlouvali, až usnuli a spali do rána.

Když se probudili, krásně svítilo slunce a vůbec už nepršelo. Vydali se ven. Za chůze však zaslechli, jak někde něco velmi jemně pláče.

„Není to nějaký ptáček?“ ptal se pejsek.

Kočička si nemyslela, že by ptáci plakali tak jemně. Snad se něco stalo broučkovi? Pejsek navrhl motýla a kočička zase zlomenou květinku. Rozhlíželi se a pátrali po tom slabém hlásku, až našli malou panenku. Ležela ve vysoké trávě pod kopřivami, kde bylo po dešti pořád mokro.

Nějaké dítě ji tam ztratilo nebo odhodilo už před několika dny. Panenka měla úplně promočené šaty a trochu natlučenou hlavu. Měla hlad, kašlala a bála se tam sama. Když se jí pejsek s kočičkou zeptali, proč pláče, řekla, že je jí líto, jak ji její holčička odhodila a zapomněla na ni. Navíc se jí stýská a nemá co jíst.

Pejskovi jí bylo moc líto. Řekl jí, že její holčička nebyla hodná maminka, když ji dokázala takhle nechat venku. S takovými malými panenkami se přece musí zacházet jinak, protože si samy neumějí pomoci. Kočička navrhla, že ji vezmou k sobě. Opatrně panenku odnesli domů. Přestala plakat a radovala se, že už nemusí zůstat sama v mokré trávě a kopřivách.

„Teď máme svou panenku,“ těšili se pejsek s kočičkou. „To bude naše děťátko!“

Kočička jí svlékla mokré šaty, vyprala je od hlíny a dala je na slunce uschnout. Pejsek panenku uložil do postele, aby se zahřála, a přinesl jí rohlík s hrnkem mléka. Najedla se a spokojeně usnula. Její noví rodiče kolem ní chodili po špičkách, aby ji neprobudili.

Kočička pejskovi připomněla, že teď, když mají dítě, musí se o ně starat. Pejsek slíbil, že to budou dělat mnohem lépe než nepořádná holčička. Oni svou panenku nikde neodhodí. Kočička si zase vzala na starost, aby byla stále čistá: kočky se přece pořád myjí a češou. Vtom si ale uvědomila, že na něco zapomněli. Panenka si bude chtít hrát, jenže oni pro ni žádné hračky nemají.

To byla potíž. Sami je vyrobit neuměli a potají je dětem sebrat, když si hrají, by nikdy neudělali. Přemýšleli tedy, jak by nějaké získali, až pejsek radostně vykřikl, že na to přišel. Kočička ho hned napomenula, aby nekřičel: vždyť jim probudí panenku!

Pejsek jí proto svůj nápad vysvětlil šeptem. Vždyť ještě včera mluvili o dětech, které si svých hraček neváží a všude je ztrácejí a odhazují. Dnes našli opuštěnou panenku. Zkusí tedy hledat dál, jestli nenajde také nějakou zapomenutou hračku, kterou by jí mohli dát. Kočička souhlasila a poslala ho hledat.

Pejsek prolezl všechny kouty a našel takové množství věcí, že by si to děti ani neuměly představit. Na své ztracené hračky totiž dávno zapomněly. V trávě ležel míček, jinde formičky na písek, korálky, barevné kostky a malé nádobí. Objevil i sporáček a židličku do dětské kuchyňky, spoustu obrázků, píšťalku, lžíci a lopatku. Nechyběly dřevěné domečky, stromečky ani zvířátka. Našel toho tolik, že to sotva mohl unést. To bude mít jeho panenka hraček!

Když všechno donesl domů, kočička žasla, kolik věcí děti poztrácejí. Rozhodla se, že půjde hledat také. Umí se totiž dostat i do míst, kam pejsek nevleze, a určitě ještě něco najde.

Prohledala všechna zákoutí. V plotě našla malý kbelík, jinde promáčknutou konev a v kopřivách pohozené kostky ze stavebnice. V trávě ležely boty a punčochy z různých panenek. Našla také knížku s pohádkou a obrázky, kapesník, barevné kousky látky a nitě. Objevila i malé vyšívání a kulatou jehlu, která nepíchala. K tomu přibyla docela maličká panenka, s níž by si jejich panenka mohla hrát, míček s peříčky, barevné papíry, kroužek na házení a další nádobí. Také kočička toho měla tolik, že to sotva pobrala.

Doma už bylo hraček dost na to, aby si otevřeli obchod. Všechno rozestavili kolem panenčiny postele. Když se probudila, měla obrovskou radost. Moc se jí u pejska a kočičky líbilo. Hrála si s nimi tak dlouho a hraček bylo tolik, že se všem ani nemohla pořádně věnovat.

Dali jí jméno Járinka. Měli ji rádi a ona měla stejně ráda je. U nových rodičů se měla tak dobře, že už nikdy nevzpomněla na svou bývalou maminku, nepořádnou holčičku, která ji odhodila do kopřiv. O všechny nalezené hračky pečlivě dbala. Žádnou nezničila, nezapomněla, neztratila ani neodhodila.

A tak měla kdysi nešťastná opuštěná panenka nakonec nejvíc hraček ze všech dětí a panenek na světě.