Jak našli panenku, která tence plakala

Celý den pršelo. Venku bylo mokro a studeno a pejsek s kočičkou nemohli ven. Neměli co dělat, a tak si povídali. Pejsek si pomyslel, že by také měli mít hračky jako děti. Alespoň by si za takového počasí měli s čím hrát.

Kočička vysvětlila, že jí stačí klubíčko nití, někdy dokonce pouhý kousek papíru. Znala však děti, které měly hraček tolik, že už nevěděly, co s nimi. Nehrály si s nimi a nechávaly je povalovat ve všech koutech. Pejskovi to připadalo ošklivé: potom jsou hračky špinavé, rozbité a roztrhané. Kočička dodala, že děti, které si hraček neváží, by ani žádné dostávat neměly. Zvířátka by se o ně jistě starala lépe. Někdy jsou i pejskové a kočičky nepořádní, připustil pejsek, ale děti by měly mít víc rozumu. Povídali si, až usnuli.

Ráno už svítilo slunce a ani trochu nepršelo. Vydali se ven a zaslechli velmi jemný pláč. Pejsek se ptal, zda to není ptáček. Kočička si myslela spíš na broučka, kterému se něco stalo. Mohlo to být také něco jiného: motýl nebo snad zlomená květinka.

Hledali kolem sebe, odkud pláč přichází. Nakonec objevili ve vysoké trávě pod kopřivami malou panenku. Tráva byla po dešti stále mokrá. Nějaké dítě ji tam ztratilo nebo odhodilo a ona tam ležela už několik dní. Měla mokré šaty, naraženou hlavičku, hlad a trochu kašlala. Bála se tam zůstat sama.

Zeptali se jí, proč pláče. Panenka řekla, že je jí líto, jak na ni její holčička zapomněla. Navíc má hlad a je jí samotné smutno. Pejskovi a kočičce jí bylo moc líto. Pejsek jí vysvětlil, že její holčička nebyla hodná maminka. Malým panenkám se něco takového dělat nemá, protože si neumějí pomoci. Kočička navrhla, že ji vezmou k sobě domů.

Opatrně si ji odnesli. Panenka už neplakala: těšilo ji, že se nemusí sama bát v mokré trávě. Pejsek a kočička se radovali, že teď mají vlastní dítě.

Kočička svlékla panence šaty, vyprala je od hlíny a položila na slunce, aby uschly. Pejsek ji uložil do postýlky, kde se měla zahřát, a přinesl jí rohlík a hrnek mléka. Panenka se najedla a spokojeně usnula. Oba kolem ní chodili po špičkách, aby ji neprobudili.

Chtěli se o ni dobře starat, mnohem lépe než její původní holčička. Kočička si vzala na starost čistotu: kočky se přece často myjí a češou. Najednou si však uvědomila, že panenka bude potřebovat i hračky. Jenže žádné neměli.

Nedovedli je vyrobit. A potají je dětem ukrást? Něco takového by pejsek s kočičkou nikdy neudělali. Dlouho přemýšleli, až pejsek radostně vykřikl, že našel řešení. Kočička ho hned utišila, aby panenku neprobudil.

Pejsek jí tedy šeptem připomněl včerejší rozhovor. Děti spoustu hraček poztrácejí a pohodí. Zkusí takové věci vyhledat a přinést je panence. Kočička ten nápad schválila.

Pejsek šel a prohledal všechna zákoutí. Našel míček, formičky na písek, korálky, kostky a malé nádobí. Objevil židličku, obrázky, píšťalku, lžíci, lopatku, dřevěné domečky, stromečky a zvířátka. Bylo toho tolik, že všechno téměř nemohl unést.

Doma se kočička divila, kolik věcí děti poztrácejí. Rozhodla se hledat také. Dostane se přece i tam, kam pejsek nevleze. Našla malý kbelík, promáčknutou konev, kostky ze stavebnice, boty a punčochy pro panenky. Přinesla také knížku, kapesník, barevné látky a nitě, malou panenku, míček, papírky, kroužek a další nádobí. Hraček měli tolik, že by si mohli otevřít obchod.

Všechno postavili kolem panenčiny postele. Když se probudila, měla ohromnou radost. Hrála si s pejskem a kočičkou, a hraček bylo dokonce příliš mnoho, než aby si stihla pořádně vyhrát se všemi.

Dali jí jméno Járinka. Měli ji moc rádi a ona měla ráda je. U nich se měla tak dobře, že na bývalou holčičku už ani nevzpomněla. O své hračky se starala pečlivě: žádnou nezkazila, neztratila, nezapomněla ani neodhodila. A tak měla kdysi nešťastná panenka nejvíc hraček ze všech dětí a panenek na světě.