Rozum a Štěstí

Jednou potkalo Štěstí Rozum na zahradní lavičce a požádalo ho, aby mu udělal místo. Rozum tehdy ještě neměl mnoho zkušeností a nevěděl, kdo komu má ustupovat. Odpověděl tedy, že k tomu nevidí důvod: Štěstí přece není o nic lepší než on.

„Lepší je ten, kdo víc dokáže,“ namítlo Štěstí. Ukázalo na selského synka orajícího nedaleko a nabídlo Rozumu sázku. Ať vstoupí do mladíkovy hlavy a ukáže, jaký osud mu dovede zajistit. Jestliže s ním mládenec dojde dál než se Štěstím, bude mu Štěstí od té chvíle ochotně ustupovat, kdykoli a kdekoli se setkají.

Rozum nabídku přijal a hned se usadil v oráčově hlavě. Mladík se zamyslel nad svým životem. Proč by měl až do smrti chodit za pluhem? Jinde by mohl přijít ke štěstí snáz. Přerušil práci, uklidil pluh a odjel domů. Otci oznámil, že ho selský život netěší a raději by se vyučil zahradníkem.

„Co tě to napadlo, Vaňku? Což jsi přišel o rozum?“ divil se otec. Nakonec se však rozmyslel a svolil. Jen zděděnou chalupu přislíbil druhému synovi. Vaněk se kvůli ní netrápil. Odešel do služby ke královskému zahradníkovi a začal se učit řemeslu.

Stačilo mu ukázat málo a sám pochopil mnohem víc. Zanedlouho se už nedržel všech mistrových pokynů a pracoval podle vlastního úsudku. Zahradník se zprvu zlobil, ale výsledky ho přesvědčily. Přiznal, že učeník má více rozumu než on, a ponechal mu volnou ruku. Pod Vaňkovým vedením zahrada vzkvétala. Král v ní nacházel takové potěšení, že se tam často procházel s královnou i svou jedinou dcerou.

Princezna byla krásná, její rodiče však sužovalo zvláštní neštěstí. Od dvanácti let nemluvila a nikdo od ní od té doby neslyšel jediné slovo. Král vyhlásil, že kdo jí navrátí řeč, získá její ruku. Hlásili se mladí panovníci, princové i vznešení páni, ale odcházeli bez úspěchu.

Vaněk se rozhodl také zkusit štěstí. Třeba se mu podaří položit princezně otázku, na kterou odpoví. Dal se ohlásit a král s rádci ho uvedli do její komnaty. Princezna tam měla malého psíka. Velmi si ho oblíbila, protože byl chytrý a rozuměl všemu, co od něj chtěla.

Vaněk se zachoval nečekaně. Dělal, jako by princeznu vůbec neviděl, obrátil se na psíka a požádal ho o radu. Slyšel prý mnoho o jeho důvtipu, a proto mu chce předložit obtížný případ. Začal vyprávět:

„Putoval jsem s řezbářem a krejčím. Jednou nás v lese zastihla noc. Abychom se ubránili vlkům, rozdělali jsme oheň a dohodli se, že se budeme střídat na stráži. První hlídal řezbář. Když mu začala být dlouhá chvíle, vzal kus dřeva a vyřezal z něj dívku.

Potom vzbudil krejčího. Ten se podivoval, co to má znamenat. Řezbář mu vysvětlil, že se potřeboval nějak zabavit. Jestli se bude nudit i krejčí, může dívce ušít šaty. Krejčí tedy vytáhl nůžky, jehlu a nit, pustil se do práce a dřevěnou dívku oblékl.

Nakonec přišla řada na mě. Také jsem se ptal, odkud se dívka vzala. Krejčí mi pověděl, co udělal řezbář a co on sám, a navrhl mi, abych ji naučil mluvit, bude-li se mi noc zdát dlouhá. A skutečně: do rána jsem jí řeč vštípil.

Když se však druhové probudili, propukl mezi námi spor. Každý si na dívku činil nárok. Řezbář tvrdil, že ji vytvořil, krejčí připomínal, že ji oblékl, a já jsem se rovněž dovolával svého práva. Pověz tedy, chytrý psíku: komu z nás by měla připadnout?“

Psík samozřejmě mlčel. Zato princezna se neudržela a odpověděla sama. Dívka přece náleží Vaňkovi! Co by byl platný řezbářův výtvor bez života a krejčího oděv bez řeči? Vaněk jí poskytl nejcennější dar, a proto má největší právo právě on.

„Sama jsi nad sebou vynesla rozsudek,“ odpověděl mládenec. „Tobě jsem také navrátil řeč a s ní nový život. Podle tvých vlastních slov tedy patříš mně.“

Do hovoru se vložil jeden královský rádce. Jistě, za takový úspěch si Vaněk zaslouží štědrou odměnu. O sňatku však nemůže být řeč: jeho původ je příliš nízký. Král tento názor přijal a místo dcery mu nabídl bohatství.

Mladík odmítl. Král přece slíbil princezninu ruku každému, kdo ji přiměje promluvit, a o žádné výjimce nemluvil. Královské slovo má platnost zákona. Chce-li panovník, aby lidé jeho zákony dodržovali, musí se jimi sám řídit. Z toho vyplývá, že mu dceru dát musí.

Právě na slovo „musí“ rádce čekal. Začal volat, ať Vaňka zajmou a spoutají. Kdo se opováží určovat králi povinnosti, dopouští se urážky veličenstva a zaslouží smrt. Navrhl trest stětím a král souhlasil. Vaňka ihned odvedli na popraviště.

Tam už čekalo Štěstí. Potichu oslovilo Rozum a vyzvalo ho, aby si prohlédl výsledek svého působení. Mladík díky němu dospěl tak daleko, že má přijít o hlavu! Teď ať ustoupí a nechá jednat Štěstí.

Jakmile se Štěstí ujalo Vaňkova osudu, katův meč se o špalek přelomil, jako by jej někdo přetrhl. Než stačili přinést jiný, přicválal od města trubač. Vesele troubil a mával bílým praporem. Za ním se objevil královský kočár, vyslaný pro odsouzence.

Na zámku totiž princezna otci vysvětlila, že Vaněk řekl pouze pravdu a královský slib se porušovat nemá. Jestliže překážkou zůstává nízký původ, může přece král z Vaňka udělat knížete. Panovník uznal její námitku, mladíka povýšil a dal pro něj poslat. Rádce, který ho proti Vaňkovi popudil, byl popraven místo nevinného zahradníka.

Později, když se novomanželé vraceli od svatby v kočáře, ocitl se jim v cestě Rozum. Jakmile zpozoroval, že se setkání se Štěstím nevyhne, sklonil hlavu a uhnul stranou, jako by ho někdo polil studenou vodou. Od té doby prý Rozum dává Štěstí přednost všude, kde se spolu setkají.