Rozum a Štěstí

Jednou se na zahradní lavičce setkaly dvě zvláštní postavy: Rozum a Štěstí. Štěstí chtělo, aby mu Rozum uvolnil místo. Ten však namítl, že nevidí důvod ustupovat někomu, kdo není lepší než on.

„Lepší je ten, kdo víc dokáže,“ odpovědělo Štěstí. Ukázalo na syna zemědělce, který oral na poli, a navrhlo zkoušku. Ať Rozum vstoupí do jeho hlavy. Pokud se mladíkovi povede lépe s Rozumem než se Štěstím, bude mu Štěstí při každém setkání ustupovat.

Rozum přijal a vstoupil do Vaňkovy hlavy. Mladík se hned začal ptát, proč by měl celý život chodit za pluhem. Rozhodl se vyučit zahradníkem. Otec se nejprve divil, ale nakonec souhlasil. Jen chalupu měl po něm zdědit druhý syn. Vaněk se dědictví vzdal a nastoupil do učení ke královskému zahradníkovi.

Učil se neobyčejně rychle. Brzy si začal práci zařizovat po svém, což zahradníka zpočátku zlobilo. Když však viděl, že Vaňkovy postupy přinášejí lepší výsledky, nechal ho jednat samostatně. Zahrada tak zkrásněla, že se v ní král s královnou a jedinou dcerou často procházeli.

Princezna byla krásná, ale od dvanácti let nepromluvila jediné slovo. Král se pro ni trápil a vyhlásil, že ten, kdo jí vrátí řeč, se stane jejím manželem. Pokoušeli se o to králové, princové i další vznešení páni, ale všichni marně.

Vaněk si řekl, že by to mohl zkusit také. Nechal se ohlásit a král s rádci ho přivedli k princezně. Ta měla chytrého psíka, kterého velmi milovala. Vaněk se tvářil, jako by si jí nevšiml, a obrátil se přímo na psa.

„Slyšel jsem, že jsi chytrý. Potřebuji poradit,“ začal a vyprávěl mu tento příběh:

„Cestoval jsem s řezbářem a krejčím. Jednou jsme museli přenocovat v lese. Rozdělali jsme oheň, aby nás chránil před vlky, a střídali se na stráži. První hlídal řezbář. Z dlouhé chvíle vyřezal z kusu dřeva dívku. Potom vzbudil krejčího a navrhl mu, aby ji oblékl, jestli se bude také nudit.

Krejčí ušil dívce šaty a pak probudil mě. Řekl mi, že ji řezbář vytvořil a on oblékl. Já bych ji prý mohl naučit mluvit. Do rána se mi to skutečně podařilo. Jenže když se přátelé vzbudili, každý chtěl mít dívku pro sebe. Řezbář proto, že ji udělal, krejčí proto, že jí ušil šaty. I já jsem se hlásil o své právo. Komu tedy podle tebe patří?“

Psík neodpověděl. Místo něj však promluvila princezna. Podle ní měla dívka patřit Vaňkovi, protože jí dal to nejcennější: život a řeč.

„Sama jsi rozhodla,“ odpověděl Vaněk. „Já jsem zase vrátil řeč a nový život tobě.“

Jeden z rádců okamžitě zasáhl. Vaněk dostane bohatou odměnu, ale princeznu si vzít nemůže, protože nemá vznešený původ. Král s ním souhlasil.

Vaněk se však nechtěl spokojit s jinou odměnou. Připomněl, že králův slib žádnou výjimku neobsahoval. Pokud král chce, aby ostatní dodržovali jeho zákony, musí je dodržovat i on sám. Proto mu musí dát dceru za ženu.

Rádce začal křičet, že taková slova urážejí panovníka. Nikdo přece nesmí králi říkat, co musí udělat! Navrhl, aby byl Vaněk popraven, a král jeho návrh přijal.

Když mladíka přivedli na popraviště, čekalo tam Štěstí. Ukázalo Rozumu, kam Vaňka dovedl: málem přijde o hlavu. Rozum musel ustoupit a přenechat mu místo.

Jakmile Štěstí vstoupilo do Vaňka, katův meč se o popravčí špalek zlomil. Než přinesli jiný, přihnal se od města jezdec, troubil a mával bílým praporem. Za ním přijížděl královský kočár.

Princezna totiž mezitím otci vysvětlila, že Vaněk řekl pravdu. Král musí svůj slib splnit. A pokud mu vadí mladíkův původ, může ho přece sám povýšit na knížete. Král uznal, že má dcera pravdu, a poslal pro Vaňka. Rádce, který ho poštval proti nevinnému mladíkovi, byl popraven místo něj.

Když se potom Vaněk s princeznou vraceli ve svatebním kočáře, potkali na cestě Rozum. Ten spatřil Štěstí, sklonil hlavu a rychle ustoupil stranou. Od té doby se prý Rozum vždycky raději vyhne Štěstí, kdykoli je potká.